Rozšíření kávy

Je všeobecně známo, že pravlastí kávy arabica je Etiopie. Většina rostlinných léčiv se tu před použitím pražila, takže tímto způsobem zřejmě došlo k přirozenému a přitom převratnému objevu úpravy kávových zrn pro přípravu povzbuzujícího nápoje.

Kávovník rostl v Etiopii v přírodě divoce a je pravděpodobné, že domorodí obyvatelé znali jeho účinky a kávová zrna pro tyto povzbuzující účinky také žvýkali.

Historické prameny jsou v tomto směru nepřesné, takže se vlastně neví, kdy byla kávovníková semena přenesena kočovníky nebo obchodními karavanami, které procházely územím Etiopie, do Jemenu. Jedna z verzí praví, že přes Etiopii byli vedeni do Arábie černí otroci, kteří si na cestu vzali zásobu kávových zrn, o nichž věděli, že jim pomohou překonat únavu z namáhavé cesty. Další možností je i to, že poutníci, cestující do posvátného města Mekky, si taktéž brali na cestu pár kávových zrn.

Kdo však přišel první na to, že z rozdrcených zrnek uvařených ve vodě vznikne povzbuzující nápoj, není známo. Každopádně ale drží prvenství v pěstování kávovníku Arabský poloostrov. V Jemenu byly na terasovitých zahradách zakládány první kávovníkové plantáže a také právě v této oblasti bylo pěstování a především pak příprava kávy dovedena k dokonalosti.

Jemen, s tehdejším přístavem Mokka, patřil mezi nejrušnější místa na světě. Odtud se káva šířila díky obchodníkům a cizincům dále do světa. Legendy říkají, že Arabové sami dovezli kávovníková zrna na Cejlon (dnešní Srí Lanku), kde později zavedli pěstování kávovníků ve velkém Holanďané. Indická pověst zase praví, že jistý Baba Budan si ze své pouti do Mekky přivezl hrst kávovníkových zrnek a z nich vyrostlé kávovníky se staly základem pěstování kávy na východě. Jedná se ovšem pouze o legendu, neboť je známo, že plantáže v Indii založili Angličané, což se ukázalo jako jeden z dobrých počinů jejich koloniální vlády.

Káva tedy putovala zajímavými cestami, ze země původu Etiopie do jemenské Mokky, odtud se šířila do Indonésie, dále do Holandska, odtud do Francie a pak přes Atlantik až do Brazílie a Mexika. Paradoxní je, že brazilská káva se po čase objevila na africkém kontinentě a to pouhých několik set kilometrů od své pravlasti, Etiopie. V samotné Etiopii se však káva poměrně dlouho oficiálně nepila, protože etiopští příznivci křesťanství její pití považovali za muslimský zlozvyk.

V 17. století už bylo v Evropě pití kávy značně populární, a tak se evropští obchodníci snažili o rozšíření pěstování kávovníků v koloniích mocenských států. O prvenství soupeřili holandští a italští kupci. Benátčané sice napomáhali v dovážení kávy do Evropy, ovšem byli to Holanďané, kteří představili tuto plodinu světu. Pod jejich vedením se začala pěstovat káva na ostrově Cejlon, v oblasti Malabara v Indii a nakonec na Jávě. Holanďané pěstovali tuto rostlinku ve vytápěných sklenících a volně ji vysévali pouze v oblastech, kde pro ni byly vhodné klimatické podmínky. Ve Francii se našlo několik nadšenců, kteří se, snad ve snaze konkurovat Holanďanům, rozhodli, že vypěstují kávovník ve Francii, v oblasti Dijonu. Tento nápad byl ovšem od počátku určen k nezdaru, protože tito pěstitelé naprosto podcenili nevhodné klima a náročnost kávovníků na teplo. Oblast Dijonu je známa svými studenými zimami a častým mrazem, který kávovníky nesnáší.

Klíčovou postavou v historii pěstování kávy se stal amsterodamský starosta Nicolas Witson, na jehož popud se začala pěstovat káva na Jávě, která byla tehdy holandskou kolonií. První kávovníky byly vyplaveny prudkými dešti, ale další se o tři roky později ujaly a rozmnožily. A tak mohly být bobule kávovníku odeslány do botanické zahrady do Amsterodamu. Holanďané okamžitě rozšířili pěstování kávy na ostrovech Sumatra a Celebes. Indonésie se díky tomu stala jedním z prvních obchodních vývozců kávy na světě.

Holanďané měli také snahu přenést kávovníky do Francie. Francouzskému králi Ludvíku XIV. darovali vzrostlý kávovníkový keř, ten jej umístil do skleníku v pařížské botanické zahradě. Keř skutečně vyrostl a historické prameny uvádí, že se stal jedním z nejplodnějších kávovníků. Francouzi předpokládali další produkci kávovníků a tak je poslali do Jižní Ameriky.

K historii rozšíření kávovníku se váže také jeden poněkud romantičtější příběh. Pod vlajkou Francie sloužil na ostrově Martinik francouzský námořní důstojník jménem De Clieu, který na své dovolené v Paříži získal několik sazenic kávovníku a rozhodl se, že je převeze na Martinik. Při první plavbě rostliny uhynuly a tak nápad realizoval podruhé. Kávovník byl pečlivě chráněn před slanou vodou a byl udržován v optimální teplotě. De Clieu opatroval rostlinu dnem i nocí, dokonce, když loď zůstala kvůli bezvětří na moři, dělil se s kávovníkem o svůj malý příděl vody. Rostlinu uchránil a péče o ni se mu bohatě vyplatila. Na ostrově Martinik byla úspěšně vysazena a dokonce byla hlídána otroky, aby nepřišla k úhoně. Sopečná půda na ostrově byla k pěstování ideální. Kávovník se rozmnožil a díky tomu káva z těchto plantáží už za necelé půlstoletí zásobovala nejen oblast Karibiku, ale i většinu evropského trhu. Až do konce 18. století byla káva z této oblasti velice oblíbená a žádaná, ovšem v 19. století přišel úpadek. Nejen proto, že po zrušení otroctví plantáže rychle pustly, ale také kvůli silné konkurenci z nových kávovníkových plantážích v Brazílii. Zásluhy a slávu tohoto důstojníka De Clieu nicméně dodnes připomíná pomník, který stojí v botanické zahradě na Martiniku.